Svědectví: "OTČE SLAVKO, TEĎ JSI V NEBI, PROSÍM TĚ,
DEJ MI ČÁST SVÉHO DUCHA. "
Knězem jsem už tři roky, ale moje cesta k Bohu byla velmi dlouhá. Jako každý mladý člověk jsem hledal smysl života a bloudil jsem.
V jednom dni jsem se cítil velmi špatně a tehdy mi Bůh dal poznat hojnost své lásky. Začal jsem se ptát, kde ten Bůh žije. Prošel jsem od Moonovy sekty ke Svědkům Jehovovým a
ani jsem si nepomyslel, že Bůh může žít v Církvi. Jednoho dne jsem se probudil a věděl jsem, kam patřím, ale neměl jsem ponětí proč. Popošel jsem k oknu - bydlím v Innsbrucku v centru města - ulice byly plné lidí a já jsem nevěděl proč. Sešel jsem dolů a ptal jsem se jich, proč jsou zde. Řekli
mi, že městem prochází papež Jan Pavel II. Měl jít docela blízko mého domu, a proto jsem si pomyslel: "Když už papež přichází, jdu na jeho mši." Mohl bych říci, že si papež přišel po mě ke mně domů.
Během té mše, kterou papež sloužil, se ve mně odehrál duchovní boj. Otázkou bylo, zda je Ježíš opravdu přítomen v Hostii nebo to je jenom chléb? Rozhodl jsem se, že je to opravdu Ježíš a od té chvíle jsem se celý týden těšil na neděli.
Uslyšel jsem hlas, který mi řekl:"Přijď, přijď!"
Uběhl nějaký čas, než jsem našel cestu i k Matce Boží. Jeden přítel mi dal knihu o zasvěcení se
Bohorodičce a řekl mi, že si ji mám přečíst.
O rok nebo o dva roky později jsem opravdu začal tuto knihu číst a rozhodl jsem se zasvětit se
Marii. tehdy jsem nevěděl, že existuje Medžugorje, ale třicátý den, v den zasvěcení, jsem se
ocitl v Medžugorji.
Zasvěcení jsem vykonal v kostele v době zjevení. Bylo léto 1993, byla válka a probíhal Festival pro mladé. V zeleném stanu, který se nacházel nedaleko kostela, vizionářka Maria Pavlovič vyprávěla
o Panně Marii. V té chvíli jsem uslyšel hlas, který říkal: "Přijď, přijď!"
Věděl jsem, že je to Boží Matka. věděl jsem, že mě zve ke kříži. Tehdy jsem mluvil i s páterem Slavkem a řekl jsem mu, že chci být možná knězem. On mě jen rukou poplácal po rameni.
Křížová cesta na Križevaci
O několik let později, když jsem pracoval už jako lékař, chtěl jsem poznat komunitu Blahoslavenství,
abych viděl, jestli to možná není moje cesta. Žil jsem s nimi asi rok. Jeden listopadový pátek po velmi ošklivém a deštivém počasí, jsem přemýšlel, jestli půjdu na Križevac, na křížovou cestu, nebo ne. Když je ošklivé počasí nahoře je velmi kluzko a nepříjemně, žádná radost.
Smířil jsem se s tím a řekl jsem si, že jdu na Križevac. Tehdy jsem nepřemýšlel o kněžském povolání,
ale o tom, že se chci oženit a mít rodinu. Na křížové cestě, několik zastavení přede mnou, byl páter Slavko se skupinkou deseti nebo dvaceti farníků.
Pomyslel jsem si: "Tolik bojuješ s tím, zda jít či nejít na křížovou cestu a otecr Slavko téměř každý den, v jakémkoliv počasí jde na jeden nebo druhý kopec.
Když jsem byl u třináctého zastavení, viděl jsem jak nějací lidé běží z kopce dolů. Pomyslel jsem si, že se zbláznili, neboť je kluzko, kopec je strmý a kamenitý. A je to velmi nebezpečné.
Když jsem přišel za zatáčku, viděl jsem jednoho františkána jak sedí mezi skalami. Přišel jsem k němu a prohlédl jsem ho. Selhalo mu srdce a bylo mi jasné, že páter Slavko umírá. Snažili jsme se ho oživit, ale nepomohlo to.
Lidem jsem řekl: "Modlete se, modlete se, páter Slavko umírá! "V té
chvíli ustal déšť. Byli jsme mezi třináctým a čtrnáctým zastavením, odkud je vidět kostel. Slunce svítilo na kostel a na nebi se ukázala duha. Slunce odspodu svítilo na oblaka a vypadalo to, jakoby na nebi visely girlandy.
Byl jsem přesvědčen, že otec Slavko odešel do nebe.
V kostele jsem plakal více než hodinu.
Pak jsme otce Slavka snesli dolů. Bylo to velmi namáhavé, klouzalo to. Takto jsem se modlil: "Otče
Slavko, nyní jsi v nebi, prosím tě, dej mi část svého ducha."
Během toho jak jsme ho nesli dolů, rozhazoval rukama na všechny strany, protože tělo
bylo bez života. Dostal jsem úder do zad a pro mě to znamenalo, jakoby mi páter Slavko říkal: "Já jsem svou křížovou cestu dokončil, tvá nyní začíná." Jen co jsme sešli, šel jsem do kostela, protože jsem chtěl být v klidu a v tichu. Více než hodinu jsem plakal a nevěděl jsem proč. Později
jsem pochopil, že páter Slavko mi vyprosil milost, abych se nedíval jen sám na sebe. Rozhodl jsem se
stát knězem. Začal jsem studovat teologii v Římě, v Rakousku a teď jsem už tři roky knězem. Není nic lepšího než být knězem. Kněz může dávat Boha. Kdo jiný to může? Chci poděkovat Bohorodičce, Janu Pavlu II. a otci Slavkovi, nejvíce však našemu dobrému nebeskému Otci. Ježíš opravdu vstal z mrtvých.
Erich, Rakousko
Zdroj: z časopisu SVĚTLO MARIINO 11/2014
Poselství P. Marie z 25. listopadu 2000
(den po smrti otce Slavka)
Drahé děti! Dnes, když je vám nebe zvláštním způsobem blízko, vás volám k modlitbě, abyste skrze modlitbu dali Boha na první místo. Dítka, dnes jsem vám blízko a žehnám každého z vás svým mateřským požehnáním, abyste měli sílu a lásku pro všechny lidi, se kterými se setkáte ve svém pozemském životě, a abyste mohli dávat Boží lásku.
Raduji se s vámi a přeji si vám říci, že se váš bratr Slavko zrodil do Nebe a že se za vás přimlouvá.
Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu.
(
http://www.verite.cz/cs/1996-az-2000)
Odkazy -
Svetlo Mariino.Medjugorje (gospa3@gmail.com)
http://www.gospa.sk/
http://www.gospa.sk/index.php?option=com_content&task=view&id=45&Itemid=49
http://www.gospa.sk/downloads/2014_11_Svetlo_Mariino.pdf
(Na Fatym.com vyšlo již 23. 11. 2014 - ke 14. výročí smrti otce Slavka, /upraven rok výročí / 3324 přečtení)
