Krásný pastýř

Autor: Roman Tomek <roman.tomek(at)seznam.cz>, Téma: Zajímavé..., Zdroj: www.radiovaticana.cz, Vydáno dne: 19. 04. 2013

Srdce Ježíšovo, Dubňany

Homilie ke 4. neděli velikonoční – cyklus C
P. Richard Čemus

„Je lepší žít jeden jediný den jako lev, než sto dní jako ovce,“ řekl prý Benito Mussolini.





„Je lepší žít jeden jediný den jako lev, než sto dní jako ovce,“ řekl prý Benito Mussolini. Podobný nádech heroismu čpí i z motta Friedricha Nietzscheho „Wille zur Macht – vůle k moci“. Znamená to vztáhnout svět na sebe a podmanit si ho. Lev je symbol této síly, odhodlání a moci, zatímco ovce tu ve srovnání se lvem stojí jako smutná existence člověka, který nemá na to, aby sám rozhodoval a byl strůjcem svého osudu. Žije v závislosti na druhých a nechá se dominovat, zato je o něj postaráno a nemá za nic zodpovědnost. Na tomto principu fungují totalitní režimy.

Může to být ideálem křesťana? Těžko! Jak ale rozumět slovům evangelia, které se čte tuto neděli – zvanou „Dobrého pastýře“, kde Ježíš říká: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme..“ (Jan 10,27-30).

Po dvou světových válkách působí Mussoliniho výrok spíš trapně. Na druhé straně ani obraz ovcí, které jdou poslušně za pastýřem, ve věku psychologie, práva na sebeurčení a realizace sebe sama, zrovna nepřitahuje. Má zralý člověk vůbec zapotřebí se nechat vodit na pastvu? Odpovídá důstojnosti křesťana nekriticky konat vůli někoho druhého? Nemáme spíš jednat podle hlasu vlastního svědomí? Zdálo by se, že moderní člověk si vystačí sám. Proč pak ale právě v tento věk tolik lidí hledá duchovního otce – pastýře, takového, jakým byl otec Špidlík? A jelikož jej nenachází, zaplňují se psychoterapeutické ordinace.

Při posledním rozloučení s kardinálem Tomášem Špidlíkem dne 30. dubna 2010 na Velehradě biskup Josef Hrdlička v památné homilii řekl: „V neděli v evangeliu zazněla zmínka o dobrém pastýři, kterého ovce poznají podle hlasu a jdou za ním. Vzpomínám si na své vůbec první setkání s P. Špidlíkem na Sv. Hostýně po jeho návratu z dlouhého exilu do vlasti. Když jsme spolu před basilikou živě hovořili o tom, že pocházíme ze stejného kraje, šla kolem skupina venkovských poutníků a jedna žena ze zástupu k němu přistoupila a oslovila ho: „Nejste vy Otec Špidlík?“ On se podivil, odkud ho může znát, když 50 let byl mimo vlast. A ona odvětila: „Já jsem vás poznala po hlase.“ I Ježíš říká, že ovce poznají dobrého pastýře po hlase. A jdou za ním. Za hlasem cizích nepůjdou, protože jim nevěří. – Otec kardinál právě toto uměl, jeho svědectví bylo bytostně živé a v jeho blízkosti se lidská srdce otvírala. Kdo ho poznal, viděl či slyšel, s důvěrou k němu tíhnul.“

Co kvalifikuje pastýře jako dobrého? Jistě ne to, že udržuje své ovce v závislosti od sebe, nýbrž že je vede k samostatnosti. Kdo je ale skutečně samostatný? Ten, co vykoná, co ho zrovna napadne, bez ohledu na druhé? Jednat podle impulsů je znak nezralosti a vnitřní rozháranosti. Zralý a svobodný je naopak ten, kdo sestoupí do hlubin vlastního srdce, kde vane Duch a naslouchá jeho vnuknutím. Jen ty myšlenky, přání a činy jsou skutečně naše, které se zrodily v dialogu s Božím duchem. Ten pak dává svou pečeť správnosti našich rozhodnutí. Jsou-li skutečně z Ducha, sdílejí je s nám druzí, kteří mají stejného ducha. Dobrý pastýř vede své ovce právě k této jistotě úsudku a ke svobodě rozhodnutí. Vyžaduje to ochotu naslouchat a svobodu poslouchat, když pastýř káže jít, kam se mi nechce.

Nejlepší pastviny nejsou vždy ty nejchutnější, ale ty co dávají organismu růst. A to nejen mně samotnému, ale společenství věřících, Církvi. To vše zní ale jako povinost. Skutečnou povahu vztahu „dobrého pastýře“ a jeho „oveček“ nám přiblíží řecký výraz kalos, který překládáme jako „dobrý“ , může však znamenat i „krásný“. Pojmen kalos pak znamená „krásný pastýř“. Ježíš je tedy onen krásný pastýř-ženich, kterého ovce milují a jej poslouchají, neboť touží po spojení s Ním. Předobrazem slasti sjednocení duše s Kristem jsou ony svěží pastviny, které opěvuje už žalm 23: „Hospodin je můj pastýř.“ „Multi habent aures corporis, sed non habent aures cordis“, povzdychne si sv. Řehoř, mnozí mají uši těla, ale ne uši srdce. Jenom kdo miluje, slyší záchvěvy druhého srdce a chce být s ním jedno, jako Kristus s Otcem v nejsvětější Trojici. Musí však předtím projít s Kristem smrtí.

Že se nejedná o romantickou vzpomínku na prvotní křesťany, ale o současnou realitu, vyjádřil papež František v těchto dnech takto: „Doba mučedníků neskončila. I dnes můžeme říci, že Církev má opravdu více mučedníků než během prvních staletí; má četné muže a ženy, kteří jsou pomlouváni, pronásledováni a vražděni z nenávisti k Ježíši, z nenávisti k víře.“ Z nich však žije mysticky Církev a my jim musíme být vděční za jejich svědectví, neboť v nich se Církev obnoví. V knize Zjevení Jan o nich píše: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. […] Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň,… protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí“ (Zj 7,9.14b-17).

Převzato z www.radiovaticana.cz, článek, vydaný 19. 4. 2013, naleznete zde.

Zdroj:commons.wikimedia.org/ volné dílo