Exercicie pro ženy v Prosiměřicích 2010

Autor: Bohumila Hubáčková <hubackova.bo(at)seznam.cz>, Téma: Bylo, Vydáno dne: 11. 02. 2010

Exercicie Prosiměřice 2010 Od 4. do 7. 2. 2010 proběhl další turnus duchovní obnovy exercičního typu pro ženy v Prosiměřicích, kterou vedl P. Milan Plíšek a měl téma Hovory o víře. Přináším malé ohlédnutí a některé myšlenky z promluv otce Milana.





V tomto termínu se duchovního cvičení zúčastnilo něco málo přes 20 žen.
Bylo o nás velmi pěkně postaráno a všem, kteří se o to zasloužili, patří velké poděkování. Z mého pohledu odjížděly všechny účastnice spokojené a usměvavé.


Exercicie Prosiměřice 2010



Čas od čtvrtka do neděle jsme věnovaly společné modlitbě, rozjímání, adoraci, četbě Písma svatého, naslouchání promluvám otce Milana, procházce, odpočinku, ... Každý den jsme měly možnost být na mši svaté.


Exercicie Prosiměřice 2010



O výborné jídlo se nám starala paní Ficencová ze Šumné.



Exercicie Prosiměřice 2010



Všem účastnicím přeji, aby čas věnovaný Pánu Bohu přinesl mnoho dobrého ovoce a všechny ostatní chci povzbudit a pozvat na další termíny exercicií, které budou letos na faře v Prosiměřicích ještě probíhat.

Vybrala jsem několik myšlenek, které mě zaujaly, a které by mohly být užitečné i někomu dalšímu.

2 Sam 12, 20
V životě není nic ztraceno, dá se dál stavět. Máme se poučit a jít dál. To, co člověk udělá zlého, nemělo by ho tak ochromit a zastavit, že by nebyl schopen se rozvíjet a růst, že by neměl sílu bojovat o nic víc. To by nemělo být důsledkem ani toho největšího hříchu. David se zvedl a pokračoval v životě dál. Hřích změní člověku život, ale nemělo by to člověka odklonit úplně od Boha. Věci se nedají dát zpátky, ale hřích nesmí člověka zničit. Někdo to v životě vzdá a má pocit, že už to nemá cenu. David pokračuje, ze svého hříchu se poučí.





Změnit srdce!
Někdy máme pocit, že to dobré máme za sebou, že už nic lepšího nebude. Mládí jsme prožili, z dětí jsme se radovali, z manželství a zdá se, že toho hezkého už mnoho není a ani nebude. Přitom to nejlepší je teprve před námi a to je setkání s Kristem. Proto nemá být člověk zatrpklý. I kdyby přišli různé krize, neduhy,... přesto to nejlepší přijde. Máme se na to připravit, máme si vážit každé maličkosti. Změnit srdce pro Pána Boha.


Exercicie Prosiměřice 2010



Jsem vybídnut k trpělivosti
Mt 13, 27-30
Někdo třeba přestane chodit do kostela, protože tam chodí někdo s určitou minulostí či současností.
Máme právo něco třídit? Máme právo hodnotit? Máme právo mnoho věcí zamítnout? Musíme si uvědomit, že nikdo z nás není bez minulosti. Každý máme nějakou minulost. Tak jak člověk hledá milosrdenství u Boha a nalézá je, tak má hledat i odpuštění u druhých.
Jestliže se považuji za klas, který má růst vedle plevele, nemůžu sebe vytrhnout ze živné půdy, která mi dává sílu. Kvůli plevelu přece neztratím živnou půdu pod nohama. Nepřestanu přece chodit tam, kde získávám sílu pro svůj život, pro život s Bohem, pro lásku k lidem! Přece neodmítnu pramen živé vody, protože z pramene pije někdo jiný. Byl by to postoj nemoudrosti i pýchy, že já jsem lepší než ti druzí...
Soud patří jen Bohu a On ode mě žádá trpělivost.


Prosiměřice



Kdo je pro mě Kristus?
Lk 4, 22
Nazareťané vnímali Ježíše polovičatě. Jaký máme pohled na Krista my? Je pro nás Božím Synem nebo vybíráme jen něco? Je Jeho slovo pro mě směrodatné nebo nedovolím, aby bylo v mém životě určující, protože to určím po svém... Nestačí se jen divit milým slovům při mši svaté a vyjadřovat to, že se nám to líbí, nestačí mluvit o Bohu, ale je důležité také mluvit s Bohem a to je veliký rozdíl.
Nestačí věřit v Boha, ale je třeba věřit Bohu, důvěřovat Mu!
Kdo to slovo uskutečňuje v životě? Nestačí jen sympatizovat. Pravá cesta je důvěřovat Bohu. V našem životě s Bohem nefiguruje jen Pán Ježíš. Kdykoli je psáno o Pánu Ježíši, nikde není sám, vždy je s nějakým člověkem. To co je charakteristické pro Pannu Marii, je její postoj: uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Nejsou jí lhostejné žádné detaily života. Maria je ukládá do srdce. Máme být následovateli tohoto postoje a ukazovat tak na Krista.


Exercicie Prosiměřice 2010



Výchova, rodinný život

Nikdy nedoženete čas, který dětem nevěnujete, když jsou „v hnízdě“ malé a zranitelné.
Z toho, co říkáte, si nic nedělají, spíš si všímají všeho, co děláte a hlavně, kdo jste.
Vždycky je ujišťujte, že znamenají víc než jejich chyby.

Při výchově jde o to mít čas na svoje děti. Kdyby si rodiče udělali čas na svoje děti, tak se spousta tragedií nestala. Protože nemáme čas, tak spousta věcí unikne a zničí se. Pro dítě v rodině je určitě lepší, aby třeba rodiče vydělávali méně, ale aby byli doma a měli čas na svoje děti. Čas věnovaný dětem se nedá ničím nahradit a dítě ho nutně potřebuje. Je nutné si urovnat priority. Pokud žijeme, máme všichni čas a máme ho stejně. Láska – čas daný tomu druhému.

Exercicie Prosiměřice 2010



Každé dítě je jiné, to si musíme uvědomit. Každé potřebuje něco jiného. Je potřeba, aby každé dítě mělo nějaké mantinely, ve kterých se může pohybovat a za které nemůže jít. A jestliže je překročí, musí pocítit, že to je špatně a je potřeba se vrátit. Jakmile ty mantinely nemá, tak nemá co ztratit, protože mu o nic nejde. Potom se stává pro okolí nebezpečný.


Káťa a Jeník



Velkým nepřítelem je rámus. Ničí v člověku to, aby zažil něco ve svém nitru, rámus ničí duchovno. Bůh si libuje v tichu. Těžko se v dítěti rozvíjí vnitřní život, když žije v hluku. Děti je potřeba tichu učit.


při modlitbě



V každé rodině by mělo být normální, že vedle práv má dítě i povinnosti. Za něco má zodpovědnost. Vždyť dospělost je o mnoha povinnostech, tak není možné, abychom děti vychovávali v tom, že se jich povinnosti netýkají a snad ani týkat nikdy nebudou. Pokud se člověk naučí odkládat věci, vyroste z něj labilní osobnost, která se hned ze všeho sesype. Je potřeba v nich vypěstovat pevnou vůli. Mnoho rodičů vzdalo výchovu svých dětí. Znamená to, že vzdal výchovu i jako občan – nezajímají ho ani cizí děti, nevšímá si, co se děje v jeho okolí. Potom děti vědí, že si jich nikdo nevšimne a mohou si dovolit cokoli.

nádobí



Jednoho muže, který měl hodně dětí, se ptali: „Které z těch dětí je tvoje nejoblíbenější?“ Odpověděl: „Nejoblíbenější je to nejmenší do té doby než vyroste, to, které je daleko než se vrátí, to, které je nemocné než se uzdraví, to, které je ve vězení než je propuštěné na svobodu, to, které trpí než se neutiší,...Je to vždycky to, které to v tu chvíli nejvíc potřebuje.“


Dyjáci



Ukazovat dětem, svým životem, že peníze nejsou všechno. Peníze jsou ve své podstatě největší drogou, která člověka dokáže ničit. Bere mu čas, vztahy,... Nikdy nemáme dost a velice člověka spoutává. Pořád je za co utrácet...

Příliš milovat znamená milovat špatně.
Když dáme i to, co ten druhý nepotřebuje a ani už nechce – učíme člověka, že má všechno na co si vzpomene, i když si to nezaslouží, pak si toho neváží... Musíme dávat s rozumem.


Dyjáci



Je důležité, aby děti přijaly svou inteligenci, postoj vzdělávání a rozvoje. Naučit je, aby dělaly to, co v tu chvíli mají dělat To znamená, aby rodiče dokázali přesvědčit děti o tom, že ve školním věku je důležité, aby se učily. Oni by samozřejmě nejradši dělali něco jiného. Ale v tomto věku mají na učení ten pravý čas a podmínky - aby se rozvíjela inteligence, nadání,... Později už na to čas nebude nebo to bude na úkor něčeho jiného.





Důležité je také naučit děti mít starost o svou duši. Moc se o tom nemluví. Máš odpovědnost o svou duši, starej se o ni. Není možné, aby se dítě nestaralo o duši. Rodiče mají děti učit žít svátostným životem, žít s Bohem. Protože to u svých rodičů nevidí, tak to samy také nedělají. Co všechno jsme ochotni ztratit z času pro různé marnosti světa než abychom ukázali hodnotu života a hodnotu našemu životu dávali? Necháváme to až na okraji našeho zájmu. Pak se to nedá naučit děti! Co rodiče nemají, sami nedají.


Dyjáci



Také je důležité, aby děti viděly, že jsou rodiče veselí, prozpěvují si, mají dobrou náladu. Taková maminka, která si zpívá, tatínek, který si píská na dvorku,... to má na děti velký vliv. Vidět rodiče radostné je jako lék.





Do rodiny patří i povolání k duchovnímu stavu. Je důležité, aby děti žily svoje sny. Když se začne mluvit o duchovním povolání, mají všichni pocit, že to musí dokonale promyslet, že se nesmí unáhlit, že tomu musí nechat nějaký čas. Během těchto let dozrávání svět nelení a člověka přesvědčí o tom, že ta dívka je lepší než sloužit Pánu Bohu u oltáře. Je důležité se za to modlit, povzbuzovat, ne to uložit „k ledu“, aby se sen mohl splnit a uskutečnit.





O.Milan